Pod vlivem svých přátel, budoucích umělců: Jana Štursy, Petra a Jaroslava Křičkových či Oldřicha Blažíčka, směřoval své kroky na soukromou malířskou školu Aloise Kalvody v Praze. Praha mu otevřela nové obzory, v roce 1907 byl přijat do spolku Mánes[2], kde se snažil každoročně vystavovat. Další studia na Umělecko-průmyslové škole již mu nebylo umožněno nedokončit a Karel vrací se zpět na Vysočinu pomoci svému otci s hospodařením, jeho rodný dům stojí na Žďárské ulici čp. 40.
Po pracovním dnu se věnuje kromě malby také kresbě, zasazuje se o rozvoj Horáckého muzea. Během jeho nasazení na ruské frontě byl zajat na Ukrajině. Vyučuje zde na tovární průmyslové škole kreslení a rýsování, což mu dává čas i pro svojí tvorbu. Tvoří především linoryty, ilustrace, obálky knih a portréty.
Po návratu do Nového Města v roce 1919, se již zabývá převážně jen grafikou. Snaží se osvojovat různé postupy tvorby, tvoří různé tematické cykly vycházející z reakcí na jeho život. Byl vášnivým lyžařem a propagátorem tohoto začínajícího sportu, proto opakování motivu v grafické a později ve sgrafitové tvorbě. Vždy se také snažil do svých prací vkládat humor a nadsázku. Velmi rád používá satirického a někdy až škodolibého humoru. Měl mnoho přátel, které obdarovával svými grafikami, či jim tvořil grafiky na zakázku.
Cyklem Strašidla (1926), oživil mnoho strašidélek z horáckých pověstí jako je Hejkal, bludičky, lesní žínky a další podivuhodná stvoření objevujících se pravděpodobně po celé naší zemi. Zde již dosáhl určitého řádu ve tvorbě dřevorytu a dřevořezu, který ho oprošťoval od jeho předcházející ilustrativnosti a monumentality.
Sgrafita
Za nejvýznamnější část jeho tvorby je považována výzdoba novoměstských domů a staveb, většina je dodnes k vidění. Sgrafito, neboli rýsovaná malba, vzniká prorýváním svrchní vrstvy bílé omítky do spodní vrstvy barevné. Karel Němec užívá ve svých realizacích především barvu cihlově červenou nebo hnědou, tou zpravidla ohraničuje motivy i vyplňuje pozadí. Jeho práce bývají také doplněny i o další barvy. Od klasického sgrafita se liší v technickém provedení. Němec pravděpodobně prorýval vlhkou neobarvenou omítku, kterou poté dodatečně probarvoval a koloroval. Tento způsob malby bývá označován jako tzv. nepravé sgrafito, které má velmi podobný konečný výraz. Už za svých studijních let obdivoval a zkoumal fasády měšťanských domů a významných budov v Praze, zaujali ho především ty od Mikoláše Alše. Do jisté míry mohl mít vliv i Hanuš Schwaiger (do jehož ateliéru byl přijat těsně před návratem do rodného města), čerpá z něj patrně postavení figur a členění kompozice.
Jako první dostává zakázku na výzdobu hotelu Panský dům, vzniká tak sgrafito Pijáctví. Na Vratislavově náměstí dále vyzdobil fasádu i interiér kostela sv. Kunhuty (např. sgrafito Sv. Václav a České nebe) a Horácké muzeum. V dalších částech města jsou dochována sgrafita na fasádách těchto objektů: Svatý Václav (hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie), Horymír (Makovského ul. čp. 430), Lyžaři (Masarykova ul. čp. 211), Hodování a Muzika (Masarykova ul. čp. 215), Hejkal (Hájkova ul. čp. 401), Bivoj (Štursova ul. čp. 438), Břetislav a Jitka (Štursova ul. čp. 439), Dalibor (Smetanova ul. čp. 459). V blízkých obcích se dochovala sgrafita Sv. Jiří (Fryšava čp. 128), Lyžařství a Turistika (hotel v Rokytně), Písař a Kronikář (Rokytno čp. 48) a Naděje (Zubří čp. 44). Jeho pole působnosti se rozšířilo i mimo město. Celkem vytvořil 193 obrazů, nejen v 60 místech Vysočiny, ale i Brně, Havlíčkově Brodě a ve Znojmě.
cs.wikipedia.org, 18.12.2018
